Musím ale přiznat, že děti jsou úžasné. Zvládají tu ponorku a především zvládají útoky covidu. Pokud někdo padne (a že už nás je až hanba), potom je to dospělák. Po letech nám v Tisé napadlo hafo sněhu, vlek sice nejezdí, ale máme nohy, ruce a chuť se hýbat. I ti malí nazují přezkáče, běžky a vyrazí do terénu. A to se nám líbí. Z displejů počítačů už nám jdou oči šejdrem a přiznám se, že už nás to nebaví. Je to divnočas a ani nedokáži napsat, jak moc se těšíme na návrat k normálu. I tu školu začneme mít asi rádi...